• Čeština
  • English
  • Historie

    celek webNejstarší a jedno z největších vědeckovýzkumných pracovišť v oboru stavebnictví

    Českého vysokého učení technického v Praze

    Vědomí, že další rozvoj v hospodárném použití staviv a stavebních konstrukcí není nadále možný bez jejich soustavného výzkumu a zkoušení (jakož i kontroly), vedlo v r. 1912 Františka Kloknera, tehdy čtyřicetiletého mimořádného profesora, k vypracování návrhu na založení ústavu při České technice v Praze, který by se zabýval výzkumem a zkoušením stavebních hmot a konstrukcí. Tento návrh předložil profesorskému sboru Vysoké školy technické pro bývalé Ministerstvo kultury a vyučování ve Vídni. Návrh byl vřele podporován hlavně prof. Velflíkem a prof. Šolínem, následně schválen a postoupen do Vídně. Neochota rakousko – uherských úřadů a světová válka 1914 – 1918 realizaci tohoto návrhu odsunula až do nové Československé republiky.

    V roce 1919 byl obnovený návrh na založení výzkumného ústavu podán na Ministerstvo školství a národní osvěty a na základě zdůvodnění, že takový ústav je pro rozvoj československého stavebnictví i školství nezbytně nutný, byl schválen.

    Horší byla otázka vhodných prostor pro nový výzkumný ústav. Stará budova techniky na Karlově náměstí nevyhovovala ani normálním školním požadavkům, natož pak pro prostorově náročný výzkumný ústav. Situace se vyřešila stavbou dosud nepoužívaného dřevěného pavilónu o půdorysu 41 x 12 m z tábora válečných uprchlíků v Chocni, který věnovalo Ministerstvo národní obrany a jenž byl postaven na dvoře hlavní budovy České techniky. O toto skromné přístřeší se však ústav musel dělit s Ústavem mechanické technologie a s Výzkumnou a zkušební stanicí k mechanickému zkoušení kovů i konstrukčních součástí, takže se od počátku pracovalo ve stísněných prostorách. V tomto dřevěném pavilónu bylo v létě roku 1921 instalováno první zkušební zařízení a v září 1921 zahájil Výzkumný ústav hmot a konstrukcí stavebních činnost. Rychlý a netušený rozvoj ústavu však brzy ukázal nedostatečnost dřevěného pavilónu. Proto byly ústavu přiděleny další, a to sklepní a přízemní místnosti hlavní budovy techniky, kde byly umístěny cementářská, betonářská a kamenická laboratoř, později též chemická a mechanická a truhlářská dílna. Přes nákladné radikální zákroky a opravy, jež se v té době prováděly dvakrát, se dřevěný pavilón v roce 1933 téměř zřítil, poněvadž konstrukce byla napadena dřevomorkou. Protože pro stroje nebylo jiné místo, byl velký sál se zkušebními stroji provizorně zabezpečen, zatímco ostatní pracovní prostory se přesunuly do okolních budov techniky. V té době se již stavěla nová budova Českého vysokého učení technického v Dejvicích.

    Výzkumný a zkušební ústav předložil již v roce 1926 návrh na samostatnou budovu, tak aby svým volným okolím poskytovala jak možnost dalšího rozvoje s rostoucími velmi různorodými požadavky na výzkum a rozvoj stavebních hmot a konstrukcí, tak i dostatečné volné pracovní prostory na otevřených dvorech. Tento návrh, jehož správnost potvrdil vývoj stavebního výzkumu v dalších 20 letech, nebyl však přijat s poukazem, že nové prostory pro výzkumný ústav jsou zajištěny v nové budově techniky.

    Z tohoto rozhodnutí vyplynula spolupráce ústavu s projektantem nové budovy techniky, a to jak v celkovém rozvržení přidělených prostor, tak i detailně propracovaném umístění zkušebních strojů a pracoven. Tím se podařilo vybudovat na svoji dobu jeden z největších výzkumných ústavů v Evropě.

    Výzkumný a zkušební ústav hmot a konstrukcí stavebních měl jako součást ČVUT čtyři hlavní úkoly: vzdělávací, výchovný, vědecký a zkušební.

    Zaměření ústavu bylo určeno jeho jednacím řádem: Výzkum a zkoušení ve všech oborech mechanicko – technického výzkumu stavebních konstrukcí nebo jejich součástí, stavebních výrobků a staviv.

    Organizační forma ústavu se vyvíjela teprve s postupujícími zkušenostmi, vybavením ústavu, počtem zaměstnanců a rozsahem prováděných prací. Pracovní obor, stejně jako počet zaměstnanců, se postupně rozšiřoval a prohluboval se vzrůstajícími požadavky stavební praxe.

    V současnosti se Kloknerův ústav zabývá nejen výzkumnými úlohami stavebního oboru, ale i některými specializacemi strojního a chemického inženýrství a energetiky. Hlavním úkolem je vědecká a výzkumná činnost, která je úzce svázána s činnosti vzdělávací. Ústav podporuje aktivity v odborně komerční oblasti národní a mezinárodní standardizace. Ve většině uvedených činností má výlučné a nezastupitelné postavení v rámci ČVUT v Praze i v rámci celé České republiky.

    Ústav má čtyři odborná oddělení, akreditovanou laboratoř a od r. 1986 soudněznalecké pracoviště v oboru stavebnictví pro diagnostiku, analýzu poruch a zkoušky betonových, ocelových, dřevěných a zděných objektů a jejich částí.

    Výsledky dosažené v posledním období prokazují výsadní postavení ústavu jak v rámci ČR, tak i ve světě zejména v oblastech: teorie spolehlivosti stavebních soustav, diagnostiky, monitorování a hodnocení konstrukcí, mechaniky kompozitních materiálů, vývoje a ověřování nových technologií betonu a nových stavebních materiálů, degradace železobetonových a zděných konstrukcí vlivem vnějšího prostředí a způsobů jejich sanace, navrhování moderních konstrukcí, seizmického a větrného inženýrství.

    Mechanické zkušebny ústavu jsou vybaveny řadou zkušebních zařízení propojitelných s měřicí ústřednou či přenosným PC. Aby byl ústav schopný plnit jak vědecko – výzkumné, tak i expertní zakázky, byly uvolněny nemalé prostředky na unikátní přístroje.

    Důležitý je podíl Kloknerova ústavu na rozvoji mezinárodní spolupráce ve výzkumu i standardizaci. Ústav je řídicím pracovištěm pro účast České republiky v řadě mezinárodních institucí, v dalších aktivně působí.

    Mezi významné aktivity ústavu je možno řadit expertní činnost, a to jak pro subjekty v České republice, tak i pro zahraniční zákazníky. V rámci této činnosti provedou pracovníci Kloknerová ústavu více než 500 odborných posudků a expertiz ročně. K významným akcím patří např. mechanické zkoušky keramických, skleněných a plastových izolátorů (pro firmy NGK Japonsko, IAC Malajsie, PCI Rakousko, SEFAG Švýcarsko, CERAM Rakousko, Francie a Slovensko), zkoušky prvků a celých výseků speciální ozdobné mříže pro objekt Louis Vuitton v Paříži (fa Sipral), kontrolní mechanické zkoušky vyřezaných prvků z betonu panelů Spirol (pro fu Goldbeck Prefabeton SRN), zkoušky betonových trub průměru DN 600 – 800 mm (pro fu EUROBETON Maba Rakousko), pasportizace objektů zasažených novou výstavbou trasy metra, měření vibrací základu turbogenerátoru TG1 v teplárně v Kralupech nad Vltavou, absorbérů odsíření v elektrárně Dětmarovice, základů komínu v teplárně Vřesová, v areálu nemocnice Motol v Praze, stavebně technické průzkumy v objektu zastupitelského úřadu v USA a Japonsku, chladících věží a komínů v provozovnách ČEZ a státních hmotných rezerv, bunkrové stavby ve Vřesové, kasáren Slaný, havarijních vyhnívacích nádrží ČOV v Praze – Tróji, stanic metra (Florenc, Vltavská a řada dalších), statické zatěžovací zkoušky silničních a železničních mostů (pro Metrostav a.s., SSŽ a.s., SMP Construction a.s., Skanska a.s., Bogl a Krýsl k.s.).

    Kloknerův ústav bytostně srostl se stavebnictvím a chce mu i nadále být všestranně k užitku a v rámci své kmenové vysoké školy chce dávat své zkušenosti a výsledky vědeckého bádání mladým generacím stavebních inženýrů, aby je přenesly do stavební praxe. Vychovává doktorandy ve dvou oborech: nauka o nekovových materiálech a stavebních hmotách a teorie konstrukcí.

    Ředitelé ústavu

    1921-1939  F. Klokner

    1940-1960  B. Hacar (1953 vznik ČSAV)

    1961-1963  A. Myslivec (1963 rozdělení ústav)

    1963-1967  J. Mudra

    1967-1968  J. Ducháček

    1968-1970  J. Klimeš

    1971-1974  M. Holler

    1974-1985  J. Feigerle

    1986-1990  J. Pechar

    1990-1997  P. Novák

    1997-2010  T. Klečka

    2010-         J. Kolísko

    Zakladatel Výzkumného a zkušebního ústavu hmot a konstrukcí stavebních 

    FRANTIŠEK KLOKNER (10.11.1872 – 8.1.1960)

    Při jeho 75. narozeninách byl ústav nazván Kloknerovým výzkumným a zkušebním ústavem hmot a konstrukcí stavebních, aby byla trvale připomínána jeho nesmírná práce, spojená jak s budováním, tak i s počátečním vedením tohoto ústavu.

    Pracovníkům ústavu bude vždy zářit jeho jméno jako vzor neúnavného badatele a pečlivého hospodáře, vynikajícího vzácnými pracovními i povahovými vlastnostmi.

    Akademik František Klokner se narodil 10. listopadu 1872 v Praze – Karlíně jako syn kováře. Z obecné školy nastoupil v roce 1885 na reálku v Karlíně, kde vykonal roce 1892 maturitní zkoušku s vyznamenáním. Pak studoval současně na Vysoké škole stavebního inženýrství a zemědělského inženýrství. Roku 1896 ukončil studium zemědělského inženýrství a roku 1898 stavebního inženýrství, v obou případech s vyznamenáním. Během svých studií se musel sám živit, poněvadž jeho otec brzy zemřel.

    Od roku 1897 byl asistentem u svého velkého učitele prof. Šolína, kterého v době jeho nemoci zastupoval v přednáškách o pružnosti a pevnosti a o stereotomii. Z té doby pochází jeho návrh předpisů pro statické řešení a výstavbu zděných továrních komínů. Současně byl též konstruktérem mostárny Fanta a Jireš, a to v oboru montáži a provádění ocelových konstrukcí. Později pracoval jako konstruktér Pražské mostárny při První českomoravské továrně v Praze na projektech ocelových konstrukcí, jak pro domácí, tak i pro zahraniční trh. Jeho návrhy se neomezovaly na obvyklá řešení. Po této bohaté praktické činnosti v oboru ocelových konstrukcí nastoupil inž. Fr. Klokner na svoji pedagogickou dráhu, které zůstal věrný až do odchodu na odpočinek. Od roku 1902 působil v Plzni jako profesor státní průmyslové školy. V roce 1908 přešel na stavebně inženýrský odbor České vysoké školy technické v Praze. Po krátké suplentuře byl v roce 1909 jmenován mimořádným profesorem pro obor pozemních staveb ze železového betonu a z oceli. Kromě toho přednášel stavební mechaniku (s profesorem Zdeňkem Bažantem), betonové konstrukce pro vodní stavby a konečně statiku pozemních staveb na Vysoké škole architektury. Roku 1917 byl jmenován řádným profesorem železového betonu a ocelových konstrukcí pozemních staveb a v této funkci působil až do roku 1939, kdy byl politickými událostmi za okupace donucen odejít předčasně do výslužby. Po stránce pedagogické začal jako první na území ČSR přednášet betonové stavitelství. Vydal četné publikace, které doplňoval nejnovějšími poznatky. Za svého působení na vysoké škole vychoval několik tisíc inženýrů, z nichž někteří se stali jeho následovníky na vysokých školách, jiní vynikli ve stavební praxi jak doma, tak v cizině. Pomáhal ve stavebnictví na každém místě, ať se jednalo o díla zcela nová, vymykající se dosavadním způsobům navrhování, nebo o díla ohrožená jakýmikoli vlivy.

    Nikdy neodmítl nikoho, kdo se přišel poradit, a vždy sledoval s plným pochopením činnost svých bývalých posluchačů. Svými iniciativními návrhy se stal tvůrcem několika základních norem z oboru betonového stavitelství a stavitelství ocelových konstrukcí, a tím vnesl do navrhování, provádění a kontroly konstrukcí jednotnost a hospodárnost.

    Rozsáhlá je jeho činnost literární, organizační, normotvorná, poradenská, výzkumná a pedagogická.

    Během svého působení na Vysoké škole inženýrského stavitelství byl dvakrát jejím děkanem a letech 1928 – 1929 rektorem Českého vysokého učení technického. Od založení výzkumného ústavu v roce 1921 byl jeho přednostou až do roku 1939, kdy odešel na odpočinek. Ale i potom sledoval práci a další rozvoj ústavu, jehož vedoucím se stal roku 1940 doc. inž. Dr. Bedřich Hacar. Svými zkušenostmi a popudy byl stále účasten na dalším růstu ústavu. U příležitosti svých 75. narozenin byl jmenován čestným doktorem technických věd. V roce 1952 se plně zúčastnil přípravných prací při vytvoření Československé akademie věd. Pro svoji záslužnou činnost byl roku 1953 jmenován akademikem. V akademii uvedl v život vědecko- technickou společnost a pomáhal při organizaci Ústavu teoretické a aplikované mechaniky ČSAV.

    Vytvořil i další četné významné instituce, jako je Česká matice technická, Masarykova akademie práce, Československý svaz pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek a konstrukcí a Betonářský spolek.

    Za jeho zásluhy o českou techniku byl mu v roce 1959 prezidentem republiky udělen Řád republiky.

    Akademik František Klokner zemřel 8.1.1960 uprostřed své práce, v níž setrval do posledních chvil svého bohatého a plodného života.